Takovou jsme měli anotaci:

Výstava Oskara Spielmanna (1901–1974) v GAVU Cheb je prvním souborným připomenutím umělce v prostoru někdejšího Československa od roku 1936, kdy se malíř naposledy představil v Brně, Praze a Bratislavě. Německy hovořící rodák z Brna náleží do příběhu meziválečné scény českých zemí. Svým více než třicetiletým pobytem v Alžírsku a v Maroku se zároveň v mnohém vymyká. Po studiích ve Vídni a na pražské Akademii působil v řadách brněnského uměleckého sdružení Scholle. Roku 1931 odjel díky stipendiu do Paříže, odkud pokračoval do Alžíru. Na severu Afriky setrval až do poloviny šedesátých let. Jako pokřtěný katolík s židovskými kořeny se záhy začlenil do alžírské výtvarné scény a stal se stabilní součástí prezentací umění francouzské severní Afriky. Roku 1945 obdržel prestižní alžírskou uměleckou Grand Prix, která definitivně stvrdila jeho status alžírského umělce. V Alžírsku, kde působil také jako středoškolský pedagog, setrval i v prvních letech nezávislosti. Přesto zemi nakonec opustil a závěr života prožil v jihofrancouzském přístavním městě Toulonu.

Středoevropan Spielmann se stal součástí tzv. alžírské školy a do značné míry se identifikoval s arabskou kulturou. Jeho umělecký odkaz vytvořený na sklonku koloniální éry propojuje kulturní světy pomyslného Západu a Východu. Výstava představuje na osm desítek maleb a velkoformátových kvašů z institucí i soukromých sbírek. Přibližně polovinu děl se podařilo zapůjčit z francouzské části pozůstalosti umělce, většinu Spielmannových prací spatří současné publikum v České republice vůbec poprvé. (IH)

S obrazy Maxima Kopfa, německy hovořícího malíře z Prahy, jsem se poprvé naživo setkal jako student v roce 1999 na výstavě 90 let Domu umění města Brna. Zíral jsem na ně jako na zjevení, stejně jako na další, mně do té doby zcela neznámé české a moravské Němce. Rozhodl jsem se napsat o Kopfovi diplomovou práci, což nikdo nerozporoval a tak jsem se vrhl do rešerší. Shromáždil jsem hromadu xeroxů, výstřižků a rukopisných poznámek. Na všech místech mi vycházeli vstříc, dostal jsem se hladce do depozitářů v Národní galerii, v Moravské galerii, v Oblastní galerii v Liberci, v Židovském muzeu i v dalších institucích. V Galerii Zlatá husa jsem se setkal s Magdalenou Juříkovou. S neohrabanou první verzí jsem vyrazil za Hanou Rousovou, která mi mile, ale jasně vysvětlila, že text se musí kompletně předělat.

V roce 2002 jsem jako čerstvý absolvent Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity dostal nabídku přetavit diplomovou práci ve výstavní katalog. Netušil jsem tehdy vůbec, co vše produkce katalogu reálně obnáší. Byla to stále ještě doba postupného přechodu z analogových kopií na digitální data, ani s copyrighty a reproprávy si nikdo příliš nelámal hlavu. Vzal jsem text diplomové práce, zestručnil jej, částečně předělal a odeslal emailem – včetně zpracovaného katalogu Kopfových prací, který jsem pracně dal dohromady z rešerší ve veřejných i soukromých sbírkách, z dostupných dobových výstavních katalogů, z tehdejších aukčních katalogů a z dalších archivních rešerší. Všechnu ostatní práci za mě dodělal redaktor Jaroslav Petřivalský, se kterým jsem snad ani nebyl v kontaktu, sazba a reprodukce šly zcela mimo mě. Německý překlad a jeho redakci zajistil Tomáš Vorel. Díky jejich péči tak vznikl v grafické úpravě Františka Stekera katalog, který doprovodil Kopfovy výstavy v Galerii výtvarného umění v Chebu a v Oblastní galerii v Liberci pořádané pod hlavičkou Festivalu Mitte Europa.

V Chebu jsem poprvé „instaloval“. Rozhodil jsem obrazy a šel si koupit něco na sebe. Stál jsem pak v příliš velké nepadnoucí černé košili na vernisáži v Chebu, kde mezitím pan doktor Vykoukal odklidil Kopfovy akty stranou do vedlejšího sálu, aby nebyly tak na očích. Něco jsem asi říkal ke Kopfovi. Pár dní poté jsem místo na civilní službu nastoupil jako orientační běžec do Dukly Liberec. Dostal jsem výjimku a Kopfovu výstavu v Liberci jsem směl uvádět v civilu. S instalací mi asistovala moje budoucí žena, měla pro věc dobrý cit už tenkrát, takže nikdo nic předělávat nemusel. Nepamatuji si co jsem říkal, ale v galerii jsem se cítil stejně jako vždy později dobře. Myslel jsem si, že tím se pro mě záležitost uzavřela. Ani ve snu mě nenapadlo, že zůstanu v oboru, ani že Maxim Kopf mě bude provázet dalších dvacet let. Od té doby jsem měl možnost znovu vidět desítky jeho děl, včetně mnoha dalších, o jejichž existenci jsem v roce 2002 neměl tušení. Ve škole nás učili, že znalcem se člověk stává každodenním dlouhodobým kontaktem s materiálem. Je to tak. Ale další věc je čas. Uklidnit se, a nebát se stát si za svým názorem, být si jím jistý. Oko se může mýlit, ale málokdy se mýlí, zvlášť, může-li se opřít o další sekundární indicie, máte-li v hlavě zmapovaný něčí život. Instinkt většinou funguje, věci do sebe buď zapadají, nebo je konstrukce násilná. Kopf byl výborný a talentovaný malíř. Dnes již nepatří k mým nejoblíbenějším, ale provází mě dál. Vážím si jeho uměleckého i duševního odkazu a jsem rád, že jsem měl a mám možnost se jím dál zabývat. Zasloužil by si pořádnou, moderní kritickou monografii. (IH)

Na podzim 2013 měli návštěvníci Oblastní galerie v Liberci možnost vidět výstavu Mladí lvi v kleci, která se zaměřila na uměleckou scénu německy hovořících umělců a umělkyň z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Během přípravy výstavy se otevřela možnost představit volnou reprízu výstavního projektu také v dalších historicky tradičně německy hovořících regionech a vznikla myšlenka realizovat výstavu společně v Galerii výtvarného umění v Chebu a v prostoru Letohrádku v Ostrově nad Ohří. Rozdělení rozsáhlé liberecké výstavy na dvě místa bylo podmíněno prostorovými důvody. Současně se tím otevřela možnost rozšířit původní výběr o další díla z fondů pořádajících institucí. Jedná se tedy o volné reprízy, jež jsou rovněž doplněny o další umělecká „objevená“ v návaznosti na libereckou premiéru.

V Galerii výtvarného umění v Chebu návštěvníci uvidí především pražskou scénu a v návaznosti na ni volnou rekonstrukci výstavy v Norimberku 1931; v Ostrově nad Ohří jsou prezentovány zejména regiony a s nimi spojené umělecké skupiny. Na obou místech je prostor věnován autorům narozeným v devadesátých letech 19. století nebo těsně po roce 1900, tedy těm, kteří se na umělecké scéně Československa začali prosazovat v průběhu dvacátých let a významným způsobem formovali členskou základnu a výtvarný projev sledovaných skupin a spolků v meziválečném období. Ve výběru se prolíná kvalita s kvantitou a snaha obsáhnout pokud možno všechny regiony, i když ani ty nejsou vždy zastoupeny zcela proporčně a objektivně. Nezanedbatelnou roli hrají i vnější okolnosti jako dostupnost materiálů a postup probíhajícího výzkumu.

Výstavu volně doprovází stejnojmenná kniha, jež má ambice stát se učebnicí věnovanou německy hovořícím výtvarným umělcům z Čech, Moravy a Slezska činným v období meziválečného Československa, kteří tvořili nedílnou součást zdejší kulturní scény. Do jejich životů dramatickým způsobem zasáhly události konce třicátých let, druhá světová válka a následné události v Československu. Nepříznivé okolnosti způsobily, že byli násilně vymazáni z obecného podvědomí a upadli do vesměs úplného zapomenutí. Snahou kolektivu autorů spojených s projektem Mladí lvi v kleci je pokus o navrácení jejich identit do kontextu národní paměti a do dějin umění. 

V archivu jsem našel data rozhovoru, který jako osm let starou připomínku tehdejšího uvažování přikládám.

Galerie v Letohrádku Ostrov hostí z hlediska českých dějin umění mimořádnou výstavu: Mladí lvi v kleci / Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. V čem spočívá její přínos?
Výstava mapuje činnost německy hovořící výtvarné scény a je pokusem nabídnout v rámci dostupného materiálu souhrnný pohled na doposud spíše opomíjenou a málo známou kapitolu dějin umění období první republiky. Na základě dlouholetého úsilí se podařilo shromáždit v řadě případů dnes ojediněle dochovaná díla ve své době frekventovaných autorů, kteří tvořili nedílnou součást výstavního provozu 20. a 30. let 20. století. Díky rozsáhlým zápůjčkám ze soukromí tak může být poprvé v poválečné historii prezentován plastický obraz tvorby „českých Němců“.

Jak dlouho jste na přípravě pracovali. Co Vaše bádání obsahovalo? Objevy musely být mimořádné?
Práce na projektu trvaly více než deset let, intenzivně zhruba od roku 2009. Projekt sestává nejen z výstavy, jejíž podoba je limitovaná dostupností děl, ale také z odborné publikace, která svým rozsahem záběr výstavy výrazně přesahuje. Jedná se především o základní výzkum. Zásadní „objevy“ byly učiněny spíše v 90. letech 20. století, přesto i současný hloubkový průzkum přinesl nejedno příjemné překvapení. A to jak v rovině nových informací z archivního materiálu, tak co se týče „nalezení“ děl (Paul Gebauer, Hans Frohne, Ilona Singer a další). Pro zpracování tématu byly klíčové rešerše v německých a rakouských archivech, které spolu se zápůjčkami děl ze soukromí umožnily přesáhnout limitovaný horizont fondů a institucionálních sbírek v České republice.

Výstava měla svou velkou premiéru na podzim roku 2013 v Oblastní galerii v Liberci. Proč jste se rozhodli její reprízu situovat do dvou galerií?
Projekt byl koncipován na míru liberecké galerii, kde bylo možné prezentovat pohromadě 217 děl. Rozdělení výstavy na dvě části pro Cheb a letohrádek v Ostrově nad Ohří nebylo jednoduché a bylo podmíněno prostorovými důvody. V Chebu je k vidění převážně pražská scéna a v Ostrově regiony.

Všichni asi známe díla Václava Špály, Antonína Procházky či Emila Filly z 20. a 30tých let minulého století. Víme, že čeští umělci směřovali za poznáním moderního umění především do Francie a zejména do Paříže.
Jaké vzory vyhledávali jejich tehdejší němečtí a židovští souputníci? Lišila se například jejich výtvarná řeč?
V tvorbě mladé meziválečné generace německy hovořících umělců z Čech, Moravy a Slezska lze vystopovat, řečeno velmi zjednodušeně, dva směry. Tím výraznějším je inspirace německou novou věcností, která tyto umělce od jejich česky hovořících protějšků na první pohled odlišuje. Řada německy hovořících umělců však působila v Paříži a pro jejich tvorbu je charakteristický internacionální post-expresionistický projev, inspirovaný francouzskými vzory nebo dílem Oskara Kokoschky.

Jaká témata patřila k nejvyhledávanějším?
Žádné téma nevyčnívá, volba námětů byla jistě podmíněná také prodejností. Častým námětem je portrét, který patřil mezi frekventované zakázky. Vedle nich se objevují krajiny i zátiší. Důležitou roli mezi krajinami hrají scenérie z přímořských oblastí Jižní Evropy či náměty z orientu, které se objevují až překvapivě často.

Co by si návštěvníci výstavy v Ostrově neměli nechat uniknout?
To je samozřejmě při takto průřezově koncipovaném projektu čítajícím množství jmen hodně subjektivní. Výstava není tvořena pouze špičkovými solitéry, naopak, ukazuje běžný provoz. Její nejsilnější stránku představuje možnost vidět shromážděná díla pohromadě, tak jako tomu bylo na spolkových přehlídkách meziválečného období, nebo např. na mezinárodních výstavách v Karlových Varech 1930 a 1931.

K výstavě byla vydána výpravná publikace pod stejnojmenným názvem. Čím obohacuje a doplňuje výstavu?
Kniha přináší přehled nejdůležitějších uměleckých skupin a spolků, který jde nad rámec možností výstavy. Vedle nich prezentuje také další tematické okruhy, z nichž některé bylo možné ukázat i ve výstavě. Mladí lvi v kleci jsou synkretickou publikací usilující stát se základním přehledem a odrazovým můstkem pro další aplikovaný výzkum. Čtenáři v ní proto naleznou řadu seznamů, v zadní části medailony vybraných 86 autorů (mohlo jich být samozřejmě výrazně více) a v neposlední řadě více než 500 reprodukcí, zachycujících mnohdy dnes zatím nezvěstná díla.

Vaše studium této problematiky nekončí. Na čem pracujete v současné době?
Moje žena připravuje výstavu a monografii libereckého malíře Erwina Müllera, která bude k vidění v Oblastní galerii Liberec od 11. září 2014. Já jsem dělal výstavu Mary Duras, která probíhá tamtéž nyní do konce srpna a v nejbližších dnech k ní vyjde monografie. Téma „českých Němců“ nás nadále zajímá a rádi bychom časem realizovali další, tematicky více profilované projekty. Výstavní tempo posledních dvou let bylo pro nás myslím dost vražedné, takže je čas zase trochu zvolnit a soustředit se na pokračování výzkumu.

Maxim Kopf, Uhelný revír falknovský [Tagbau im Kohlenrevier Falkenau], 1929, olej, plátno, 127 × 215 cm, Galerie umění Karlovy Vary, inv. č. O 563

„Jediný známý monumentální obraz Maxima Kopfa (1892–1958) nás zavádí do období, kdy se malíř po čtyřech letech strávených v cizině vrátil do Prahy. Zde se věnoval založení spolku Prager Secession, mezi jehož podporovateli nechyběli představitelé německy hovořících elit, včetně bankovního domu Petschek & Co. Pražští Petschkové vlastnili řadu firem navázaných na těžební průmysl ve falknovském revíru (Falknov byl tehdejší název Sokolova). Zároveň byli mecenáši umění a mj. podporovali i nákupy Ministerstva školství a národní osvěty. Tyto okolnosti naznačují, proč v létě 1929 získal Kopf jako jeden z mála českých Němců od ministerstva zakázku na monumentální obraz krajiny a proč také zvolil tento námět – čerstvě modernizovaný lom Luitpold (po roce 1945 Antonín) v Dolním Rychnově, provozovaný firmou ve vlastnictví pražských Petschků.“

V průběhu roku 2016 jsem pro Marcela Fišera v Galerii výtvarného umění v Chebu připravil Opus magnum, věnovaný výjimečnému obrazu Maxima Kopfa Uhelný revír falknovský. Na několik měsíců jsem se ponořil do studia historie povrchové těžby na severu Čech. „Doloval“ jsem v archivech a tamních muzejích. Díky cenným konzultacím s archiváři Petrem Beranem a Petrem Čalounem jsem získal informace z Archivu společnosti Sokolovská uhelná, a.s., pátral jsem v Archivu České národní banky, ve Státním oblastním archivu v Praze, v Národním archivu, ve fondech Ministerstva kultury. Hodně mi pomohl také důlní historik Jaroslav Jiskra a topografickou lokalizaci mi pomohl určit ředitel Muzea Sokolov Michael Rund. Věděl jsem o několika dalších meziválečných dílech spojených s touto problematikou a další jsem objevil. Usilovně jsem se snažil zjistit okolnosti vzniku obrazu a rozklíčovat strukturu vztahů a vazeb, odehrávajících se na pozadí Prager Secession. Tyto společenské vazby, jak se ukázalo, nejspíš logicky k této Kopfově zakázce vedly. Nebylo to v žádném případě „ložené“ téma a jak už to bývá, vzalo mi mnohem více času, než jsem očekával. Pamatuji si jak jsem běhal s foťákem po haldách zarůstajících náletem a snažil se dešifrovat proměny krajiny, které se od doby vzniku obrazu odehrály. O mém úsměvném průniku kunsthistorika do oboru hornictví nemluvě. Opus magnum byla krásná spolupráce s Marcelem Fišerem. Rád na ni vzpomínám. Výsledkem je osmistránková skládačka – pohádka o vzniku velkého obrazu, s několika dalšími analogiemi, zachycujícími dnes již proměněnou meziválečnou realitu severu Čech.